Přeskočit na obsah
MENU

Městská naučná stezka Nepomukem

Městská naučná stezka Nepomuk nabízí příjemnou procházku historickým jádrem Nepomuka. Prostřednictvím mosazných tabulek seznamuje s historií a stavebním vývojem dvanácti pozoruhodných městských domů.

Nejstarší jádro osídlení Nepomuka se nacházelo v okolí dnešního Přesanického náměstí. Předchůdce dnešního kostela sv. Jakuba zde stál již ve 12. století. Vznik dnešního hlavního náměstí (A. Němejce) je pravděpodobně spojen s rozvojem zdejších stříbrných dolů na konci 13. století. V 16. století stálo v Nepomuku na 150 domů, město představovalo hospodářské středisko širokého okolí. Dnešní podoba centra města je zásadně ovlivněna velkou stavební obnovou po Třicetileté válce a následnými stavebními úpravami z 18. a 19. století, kdy město prosperovalo jako význačné poutní místo v souvislosti s tehdy mimořádně populárním kultem sv. Jana Nepomuckého, jehož kostel zde byl založen již roku 1641 jako celosvětově první dedikovaný tomuto světci.  

  1. Piaristická kolej č. p. 127

Kolej byla založena na základě odkazu Václava Vojtěcha ze Šternberka z roku 1707. V roce 1857 došlo k dohodě s městem, že místo gymnázia, na které nadace nedostačovala, bude zřízena měšťanská a triviální škola. Již v roce 1837 koupil Piaristický řád dům čp. 127 a roku 1856 sousední usedlost čp. 128. Na jejich místě vyrostla v letech 1862–1868 nová budova koleje a škol podle návrhu J. Straky. Ústav bez kaple začal fungovat v roce 1865 jako poslední piaristická fundace v Čechách. Výnosy Šternberské nadace ovšem nepokrývaly náklady na provoz, a tak byly školy od 1. září 1920 provozovány městem. Kolej definitivně zanikla v roce 1950 v souvislosti s komunistickou represí proti církevním řádům, od 1949 do 1962 v budově sídlilo také gymnázium. Do roku 1995 pak budova sloužila coby sídlo základní školy. V budově v letech 1867–1871 působil Josef Ondřej Liboslav Rettig (1821-1871), první rektor zdejší piaristické koleje, syn známé kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové.

V současnosti se zde nachází městské muzeum a depozitář Západočeského muzea v Plzni.

 

  1. Stará radnice – Městské muzeum a galerie č. p. 126

Radnice stojící na tomto místě je doložená již na počátku 16. století. Její budova byla zničena při požáru roku 1539, kdy shořely i městské knihy. Nová radnice měla i věž, jak je patrné na Škrétově rytině. Když v roce 1685 budova opět vyhořela, byl na ní při obnově zřízen „baldachýn sv. Jana“, k němuž byla vypravována poutní procesí. V roce 1840 došlo k radikální přestavbě objektu dle návrhů horažďovického stavitele Martina Krta. V letech 1850 až 1950 zde sídlil i okresní soud. Radnice se po roce 1911 přestěhovala do nově adaptované budovy (čp. 63).

Rozsáhlejší přestavba navrhovaná v 30. letech, jejíž součástí mělo být především prodloužení východního křídla, nebyla realizována. Na počátku 50. let byla budova bývalé radnice spolu se sousední budovou bývalé piaristické koleje stavebně upravena a sloužila až do roku 1995 pro 1. stupeň základní školy. Od roku 1996 zde sídlí Městské muzeum a galerie.

Od roku 1996 zde sídlí Městské muzeum a galerie.

  1. U Zeleného stromu č. p. 69

Na místě dnešního hotelu U Zeleného stromu stávaly původně dva domy (čp. 69 a 70), které roku 1867 koupil sládek Jan Mikšovský a spojil je v jeden celek. Ve dvoře postavil pivovar, z něhož je nejpozoruhodnější neogotická varna na hexagonálním půdorysu dle plánů Matěje Boříka z roku 1870. Roku 1872 se v hostinci U Zeleného stromu konala ustanovující schůze nepomucké Řemeslnické besedy.

Po smrti Mikšovského koupil oba domy Čeněk Turek, zbořil je a roku 1909 postavil na jejich místě novou budovu hotelu a restaurace, k níž přistavuje následujícího roku společenský sál. Další rok pak rozšiřuje pivovar ve dvoře – vzniká budova nové sladovny a bednárny dle projektu Václava Kšíra. Roku 1938 kupuje areál Ferdinand Jiskra, který místo pivovaru zřizuje stáčírnu sodovky a plzeňského piva. Dnešní hotel zde funguje od roku 2005.

Od roku 2002 zde funguje Švejk restaurant U Zeleného stromu a od roku 2005 hotel.

  1. Radnice č. p. 63

Středověké počátky domu dokládají působivé dvoupatrové sklepy tesané ve skále. Nejstarším doloženým držitelem je ovšem až ve 20. letech 17. století Janota Römmer, zelenohorský hejtman za Jaroslava Bořity z Martinic. Dům pravděpodobně výrazně přestavěl, neboť byl pak v městských knihách nazýván „Janotovský“. O kvalitách objektu svědčí, že ho posléze vlastnili správcové lažanského a lnářského panství. Dům vyhořel v letech 1746 a 1790.

Roku 1911 koupilo objekt město a provedlo adaptaci pro potřeby městského úřadu. Součástí stavebních úprav, které provedl Václav Kšír podle projektu plzeňského architekta Františka Doubka, byla nová fasáda se štítem, balkonem a štukovými ornamenty i věžička na vrcholku střechy. Dům prošel v průběhustoletí několika drobnými stavebními úpravami. Nejvýraznější z nich byla demolice a novostavba zadního křídla radnice, provedená v letech 1992-1993 dle projektu H. Součkové, která mu vtiskla postmoderní podobu.

  1. Městský dům č. p. 30

Dům se na tomto místě nacházel patrně již od roku 1589, kdy byl vlastněn Tomášem Sládkem a 1654 kloboučníkem Jiřím Rabštejnským. Roku 1714, za řezníka Matěje Ripla, dům vyhořel. Z doby po požáru zřejmě pochází současná barokní stavba. V roce 1868, za Jana Bláhy, byla na protější straně dvorku postavena Vojtěchem Boháčem, mistrem stavitelským, nová stodola. V roce 1937 vyměnil tehdejší majitel Josef Maršík šindelovou krytinu za eternit. Dům představuje výjimečně zachovalou a citlivě udržovanou ukázku drobné městské zástavby z období baroka. Část objektu je dodnes roubená, zachovala se zde i černá kuchyně. Unikátní krov se středovou vaznicí a s ním konstrukčně spojený strop průjezdu je zhotovený ze dřeva káceného v zimě 1795/96. Jedlové dřevo na výrobu dochovaných vstupních vrat bylo káceno v zimě 1828/29.

 

  1. Panský dům č. p. 149

Roku 1399 byla v domě nepomuckého měšťana Hanuše Ryňáka před ctihodným Arnoldem, rychtářem Kynclíkem a přísežnými sepsána trhová smlouva na jisté pozemky, a to podle „práva královských českých měst“. Patrně šlo o tento dům, ve kterém již tehdy býval hostinec. Roku 1627 dům koupila Alena Šternberková, rozená z Hozlau. Později se stal součástí zelenohorského velkostatku, zájezdní hostinec byl provozován nájemci. V roce 1936 dům koupil strakonický pivovar a fasáda získala současnou podobu. V domě se roku 1809 narodil místní mecenáš, tajný císařský rada Petr Čapek.
Sál v patře byl v 19. i 20. století nejdůležitějším kulturním centrem Nepomuku. Konaly se zde koncerty, divadelní představení atp. Po roce 1948 se z objektu stal textilní závod n.p. Šumavan.

 

  1. Dům U Petrů č. p. 156

První zmínky o tomto domě pochází z 2. poloviny 16. století, kdy jej vlastnil Pavel Svoboda, zvaný Modráček. K domu náleželo celé právo várečné i právo pálení kořalky, za domem bývala zahrada a chmelnička. Roku 1649 objekt vyhořel a znovu pak ještě záhy po stavbě nového domu roku 1686. Stejná pohroma se mu nevyhnula ani na sklonku 18. století (1790) a pak i v 19. století (1835). Dnešní podobu domu určila přestavba po tomto posledním požáru z r. 1836, kdy byl např. vztyčen současný krov.

Opravy objektu proběhly ještě v letech 1866 a 1899, jeho vzhled ale zřejmě výraznějším způsobem neovlivnily. Ve 2. polovině 19. století patří dům jedné z větví rodu Němejců, funguje zde kupecký krám a vinárna. Roku 1923 kupuje dům drogista Rudolf Petr, který zde zřizuje vyhlášenou drogerii. Její součástí je nejen výrobna rozličných chemikálií, ale například i benzínová pumpa. Dům je v držení rodiny Petrovy dodnes.

 

  1. Okresní hospodářská záložna č. p. 19

Na místě jednopodlažního Tasovského domu, znovu postaveného po požáru v roce 1686, v 19. století fungujícího jako hostinec, vznikla v letech 1908-1909 novostavba budovy Okresní hospodářské záložny. Stavbu realizoval nepomucký stavitel Václav Kšír podle návrhu významného představitele plzeňské secese Karla Bubly. Fasáda budovy byla zdobena kromě štukových prvků i iluzivním kamenným kvádrováním a malbami s lidovými motivy od akademického malíře Malého. Ve 30. letech proběhly stavební úpravy navržené Jaroslavem Brčkem z Plzně a realizované místním stavitelem Františkem Řežábkem, které změnily zejména vzhled interiérů a částečně i dispozici budovy. Secesní štukové ornamenty a vyřezávané dveře byly nahrazeny hladkými mramorovými obklady. Oba vstupy, včetně nadsvětlíků, získaly strohý funkcionalistický ráz.

 

  1. Soukupovský dům č. p. 11

Dům stojící na tomto místě je v nejstarších pramenech označován jako „Soukupovský“, patrně po jeho původních majitelích. Nejstaršími doloženými obyvateli domu jsou ale roku 1655 Burianovi – Burgerovi, dle Jakuba Buriana Burgera, punčocháře. Na konci 18. století dům přešel do rukou rodu Pešků, kteří jeho část zakoupili pro šenk. Členové rodu Pešků byli povětšinou šenkýři a řezníci, ale oblibu získali i jako tradiční lidoví lékaři. Dům se roku 1921 dostal do vlastnictví rodiny Doubkovy, které patří dosud. V domě se narodil akademický malíř Viktor Pešek (1900-1986), který se ve své tvorbě zabýval především regionálními motivy.  Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění v Praze, malířství studoval u profesorů Schussera, Kysely, R. V. Maška a Špilara, sochařství u profesorů Zálešáka, Kavky a Španiela. Proslul jako malíř krajiny rodného Nepomucka.

 

  1. Městský dům č. p. 3

Zástavba v těchto místech stála pravděpodobně již v raném středověku. Po požáru roku 1800, kdy dům vlastnil řezník Matěj Blovský, vznikl zřejmě barokní štít domu, v průběhu 19. století upravený do současné asymetrické podoby. Soupis obyvatel z poloviny 19. století zde uvádí perníkáře Karla Míčka. Po roce 1884 je objekt v držení kramáře Ludvíka Krále. Poslední drobné stavební úpravy proběhly v 50. letech 20. století. Nejstarší částí domu bude jeho jižní polovina, pod níž najdeme sklep klenutý středověkou technikou, jehož součástí je i studánka. Interiéry obytných místností domu se dochovaly vesměs v podobě z 19. století, kdy došlo k rozšíření domu na severní straně. Dokladem života v Nepomuku v tomto období je i romantický dvorek obklopený hospodářskými budovami.

 

  1. Arciděkanství č. p. 1

Nepomucká fara patrně vznikla brzy po stavbě kostela sv. Jakuba ve 12. století, první písemná zmínka je ale až z roku 1369, v souvislosti s výběrem papežského desátku. V roce 1620 byla povýšena na děkanství. Základní kámen ke stavbě nové budovy byl položen 21. června 1678 a po požáru roku 1746 byla obnovena dle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V roce 1929, při příležitosti svatojánského jubilea, došlo k povýšení na arciděkanství a ve třicátých letech zde vzniklo Svatojánské muzeum, následované lapidáriem.

Od září 1936 do zrušení řeholních společenství v dubnu 1950 zde působila Kongregace bratří těšitelů z Getseman. Od roku 1961 do roku 1989 zde sídlilo Vlastivědné muzeum Nepomucka. V současné době je objekt opět zcela využíván katolickou církví a je zde obnoveno Svatojánské muzeum, zaniklé po druhé světové válce.

 

  1. Bývalá kaple Božího těla č. p. 238

První písemná zmínka o kapli pochází z roku 1566, kdy Ladislav ze Šternberka daroval nepomuckému špitálu “rybník u malého kostelíka”. Kaple byla před rokem 1667 barokně přestavěna Václavem Vojtěchem ze Šternberka. V rámci josefínských reforem byla roku 1786 zrušena a následujícího roku prodána v dražbě nepomuckému měšťanovi. Kolem roku 1840 byla přistavěna jižní obytná část. Od roku 1857 pak byla kaple přeměněna na kovárnu. Dodnes se zde dochovalo kompletní technologické vybavení včetně funkční výhně. Architektonická výzdoba objektu kaple i přilehlého domu byla ve 2. polovině 20. století bohužel značně zjednodušena.

 

Fotogalerie

 
Pokud najdete chyby, nefunkční odkazy, zastaralé či neúplné údaje, sdělte nám to prosím na e-mail: redakce@nepomuk.cz

Kudyznudy.cz - tipy na výlet

© Město Nepomuk, 2022, Design by Beneš & Michl.