Vzpomínka na Antonína Milotu
V souvislosti s událostmi srpna roku 1968 bych rád seznámil čtenáře s jednou nepomuckou osobností perzekuovanou komunistickým režimem. Měl jsem tu čest ji osobně poznat - jednalo se o pana Antonína Milotu z Nepomuku, kterého jsem znal v letech 1960 – 1991.
Moji rodiče jej znali i z předchozích let nejen jako vynikajícího fotbalistu klubu Sokol Nepomuk, který překonal i legendárního brankáře Františka Pláničku při utkání s pražskou Slávií. Pan Milota byl velmi aktivním nepomuckým občanem a čestným člověkem, jak později prokázala historie po roce 1968. Od roku 1958 byl předsedou Automotoklubu, spoluzaložil a deset let v roli ředitele pokračoval v tradici Nepomuckých trojúhelníků (závody silničních motocyklů) založené již roku 1949 a probíhající dodnes, nyní jako závod veteránů.
V roce 1960 se panu Milotovi podařilo vyjednat založení Autoškoly Plzeň-jih se sídlem v Nepomuku a pro její činnost rekonstruovat bývalý místní pivovar. Autoškola se stala pro Nepomuk významným zaměstnavatelem.
Od tohoto roku 1960 se mohu opřít o vlastní osobní vzpomínky na pana Milotu. Velmi zásadní bylo jeho veřejné vystoupení v rámci „pražského jara“. Kritizoval zde minulost dvaceti let, které v Nepomuku ovlivňovali komunističtí funkcionáři smíchaní s „veliteli černých baronů“, přistěhovalí důstojníci Čepičkovy armády bez historické vazby a zájmu o město Nepomuk. Toto město bylo donedávna sídlem řady okresních institucí i gymnazia. Vlivem neschopného komunistického vedení města byly tyto instituce přesunuty do aktivnějších měst okresu (Blovice, Přeštice). Stagnující rozvoj města byl hlavním předmětem kritiky pana Miloty na zmíněných veřejných schůzích. Jeho vystoupení měla nadšený ohlas, pochopitelně jen u vzdělané poloviny občanů Nepomuku.
Po okupaci republiky armádami Varšavské smlouvy mu toto nemohli zapomenout místní stalinisti. Postarali se o likvidaci pana Miloty zprvu z funkce ředitele Autoškoly. Požadovali úplné zproštění zaměstnání, zaměstnanci se však za pana Milotu postavili, a tak byl ponechán aspoň v roli učitele. Nátlak však pokračoval a to i směrem k zaměstnancům, kterým bylo vyhrožováno stejným osudem. Pan Milota jim poděkoval za podporu, ale současně požádal, aby si neničili vlastní životy a veřejně podporu nevyjadřovali.
Komunisté však svoji nenávist stupňovali: prohlásili „vždyť se jen vozí v autě a nic nedělá“ a docílili přesunu na nákladní auta, byť věděli o nemoci pana Miloty (silná cukrovka). Komunistická msta je důsledná, a tak místní rudí mstitelé (jsou známi a uvádím je v závěru listu) se obrátili na okresní stranické orgány a postarali se o úplné vyloučení pana Miloty z týmu Autoškoly. S cejchem „antisocialistického revizionisty“ bylo problém získat na malém městě práci. Díky odvaze pana Aloise Richtera, tehdejšího ředitele pobočky Státních lesů, mohl pan Milota svoji pracovní kariéru dokončit jako řidič terénního vozu GAZ, kterým rozvážel slovenské lesní dělníky …. Místní stalinisti se nespokojili jen s postihem na pracovním místě, ale mstili se i v mimopracovním prostředí: sabotovali a komplikovali například stavební povolení, které pan Milota potřeboval k dostavbě rodinného domu.
Důvodem k napsání tohoto dopisu pro mě byla hlavně vzpomínka na čestného, vždy veselého a nezištnou pomoc nabízejícího člověka, kterému komunisti zkomplikovali více než dvacet let života.
Někteří z nich ještě žijí a bude vhodné pojmenovat alespoň ty hlavní. Byli to:
soudruh Soška, vítač okupačních vojsk v srpnu 1968;
soudruh Brázda, kádrovák z Kovofiniše Nepomuku-Dvorec;
soudruh Vořechovský, předseda místní Národní fronty, politruk známý z Černých baronů jako major Ořech;
soudruh Bohumil Zbořil, pozdější předseda Okresního národního výboru Plzeň-jih;
soudruh Rychlý, důstojník vojenské posádky a pozdější předseda Místního národního výboru;
a samozřejmě jejich kolegové spolusedící s nimi ve stranických výborech, kteří neměli odvahu jim oponovat.
Důmyslná msta těchto normalizátorů, kteří nenávidí vzdělanější a schopnější lidi, byla pro mě druhým důvodem k napsání tohoto dopisu. Pro mladou generaci je dobré vědět, co od starých či nových komunistů lze očekávat.
Ing. Jiří Berkovec
