MENU

Pozvánka na poslední výstavu ak. mal. Jiřího Karmazína

V Městském muzeu si od 20. ledna můžete prohlédnout výstavu známého malíře, rodáka z Dožic. Vernisáž se uskuteční v sobotu 20. 1. od 17.00 hodin.

Autor se osobně zúčastní vernisáže v Nepomuku. Výstava bude prodejní.

.

REALIZACE V ARCHITEKTUŘE
1967 Mateřská škola v Ústí nad Labem – obrazy
1967 Chemapol v Praze – obraz

1974 Obchodní dům Kotva – obrazová výzdoba
1975 Škola ve Zlíně – keramická figurální mozaika
1979 Litoměřický areál Zahrada Čech – keramická mozaika
1979 Československý rozhlas – obrazová výzdoba
1979 Milín – obrazová výzdoba
1983 Národní divadlo v Praze – monumentální obraz „Svět divadla“
1983 Hotel Panorama v Praze – cyklus obrazů
1985 pražské sídliště Dědina – obraz
1990 Rožnov pod Radhoštěm – obraz
1991 Krkonoše – Lánov – obraz
1991 Kerimpex Vídeň – obrazová výzdoba ředitelství
1991 penzion v Mostě – obrazy
1992 budova policie ČR – obraz
1994 Škodaexport Praha – soubor obrazů
2000 Praha – monumentální malba na porcelánu – Dům porcelánu
2004 Praha – monumentální malba na porcelánu – 5 obrazů – 3 x 2 m – Dům porcelánu

.

Rozhovor s akademickým malířem Jiřím Karmazínem

Převzato z Nepomuckých novin - říjen 2017

Text: Pavel Motejzík

Foto: Šárka Těšík, archiv Jiřího Karmazína

Jiří Karmazín se narodil 24. prosince 1932 v Dožicích u Mladého Smolivce. V letech 1949–1953 studoval na Vyšší škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1957 začíná studovat malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Vlastimil Rada) a končí v roce 1963. Za svoji diplomovou práci dostává hlavní cenu AVU a po čestném roce odchází z Prahy do jižních Čech. Již v roce 1966 se na AVU vrací k tříletému aspirantskému studiu. Po roce 1969 upadá v nemilost tehdejšího režimu, později vyhrává konkurs na Mezinárodní mozaikářskou školu v Itálii. Výjezd mu není povolen, nicméně úřady dostanou záruku akademie. V Itálii poté studuje u profesora Giuseppe Salliettiho. V roce 1971 nastupuje na AVU jako asistent prof. Františka Jiroudka a později je vedoucím prvního ročníku. Až v roce 1986 mu je umožněna habilitace a stává se docentem a vedoucím pedagogem krajinářské a figurální školy. Po odchodu do penze v roce 1991 se vrací z Prahy zpět do jižních Čech – do Laciné, kde má svůj ateliér. Je velmi žádaným autorem a donedávna se účastnil sympozií v Dubí u Teplic, aktivně tvořil a pořádal výstavy.

 

Povězte nám, prosím, krátce něco o svých rodičích…

Maminka byla hodná, táta byl chytrý. Svým způsobem měl nadání na výtvarnou práci. Nedávno jsme otevřeli jeho staré skicáře a kresby v nich jsou velmi zdařilé. Otec měl ale zároveň jednu negativní vlastnost – holdoval alkoholu, čímž trpěla celá rodina. V Dožicích měl koloniál a následně byl zaměstnán v Nepomuku u pojišťovny Moldavia Generali a Sekuritas. V pojišťovnictví pracoval až do odchodu do penze. Maminka byla v domácnosti, starala se o rodinu a hospodářství.

 

Jaké je to mít narozeniny na Štědrý den? Necítíte se ochuzený, co se oslavy a dárků týče?

Ne, vůbec ne. Rodiče mě vždy považovali za nejkrásnější dárek, který kdy na Štědrý den dostali. A to určitě není málo.  

 

Do kolika let jste žil v Dožicích a co vám z dětství utkvělo nejvíce v paměti?

V Dožicích jsme žili zhruba do mých tří let. Pak jsme se odstěhovali do Přebudova, poté do Vrčeně a do Nepomuku, kde jsme bydleli v zadní budově dnešního areálu Hotelu U Zeleného stromu. Z Vrčeně si vzpomínám, že když mě maminka poslala do obchodu, dostali jsme tam vždy dvoulist s pohádkou. Dětské vzpomínky jsou povětšinou úsměvné. Tím, že byla blízko železnice, viděl jsem tam poprvé v životě vlak a také Zelenou Horu. Ta je naprosto fascinující. A také si vzpomínám na kapličku pod kopcem, ve které je šlápota svatého Vojtěcha. A mě vždy fascinovalo, jak tam mohl Vojtěch tu šlépěji zanechat. Kolem této kaple jsme s rodiči chodili na vycházku do Kláštera - i ten mě uchvátil. Výlety jsme dělali také na Zelenou Horu, vzpomínám na nádvoří s krásnou barokní kašnou, která později padla za oběť armádě. Vzpomínám na své dávné přátele, kluky ze Soběsuk, Jiskrovy z Nepomuku či pár chlapců z chudobince. Ti byli tak chudí, že často chodili do školy bosí, případně měli nohy ovázané kousky hadru. Měli to opravdu těžké. A také jsem v Nepomuku ministroval, byl jsem snad nejmladším ministrantem, ještě jsem ani nechodil do školy. Později jsme odešli do Blatné.

 

Stojí váš rodný dům dodnes? Pokud ano, jaké má číslo popisné?

Původní domek již nestojí, na jeho místě je nové stavení, rovněž má číslo popisné 28.

 

Jak a kdy jste v sobě pocítil umělecké sklony?

Nic takového jsem nikdy nepocítil, patrně mi to bylo souzeno od narození, bral jsem to jako samozřejmost. Nějaké umělecké vlohy jsem nepochybně zdědil po otci. A na vše ostatní jsem byl nešika, neuměl jsem ani kopnout do míče, takže mně nic jiného nezbylo (smích). Jedinou radost jsem měl, když jsem dostal pastelku. Za války, když byl nedostatek papíru, pamatuji si, že měl tatínek hlavičkové papíry z pojišťovny, které jsem mu vždy pokreslil.

 

Vzpomínáte na svůj první prodaný obraz?

Vzpomínám si velmi dobře. Byl jsem již na akademii asi ve třetím ročníku a obraz ode mě koupil sám ak. mal. Vlastimil Rada. Tehdy mě navštívil v Laciné, kde jsem mohl část studií zůstat a tvořit v plenéru, a jeden obraz se mu obzvláště líbil. Řekl, ať mu ho přivezu do bytu v Českomalínské 15 v Praze-Bubenči, kde bydlel a měl rovněž druhý ateliér. Obraz jsem mu předal a on se zeptal, kolik za něj chci. Vykoktal jsem ze sebe něco ve smyslu, že nic, že je pro mě pocta, že ode mě obraz chce. On se otočil na svou ženu a řekl: „Liduško, dej mu 600 korun.“ To bylo tehdy dost. A byl jsem jediným studentem, od kterého si Vlastimil Rada koupil obraz.

 

V roce 1969 jste vystavil na II. Pražském Salonu jeden obraz, který vám způsobil značné potíže u tehdejšího režimu. Co obraz představoval a kde se dnes nachází?

Na této jubilejní výstavě jsem vystavil velký obraz, zhruba 2,5 metru na výšku, s motivem ukřižování. A nazval jsem ho „Obraz z roku 1968“. Třetí den výstavy jsem ho musel sundat a odnést, protože byl prý v rozporu s kulturní politikou státu. Zaplať pánbůh, že už je ta doba za námi. Obraz mám dodnes doma, je někde v ateliéru založený vzadu. 

 

Byl jste přítelem významného malíře Františka Jiroudka. Jak na něho vzpomínáte?

To byl výborný malíř a já ho také poznal jako výborného člověka. A jak již bylo nastíněno v úvodu, když odcházel do penze, převzal jsem po něm práci na akademii.

 

Často se tematikou svých obrazů vracíte do Itálie. Dá se říci, že je to váš druhý domov?

Ne. Já mám jeden domov, a to jsou jižní Čechy. Itálie je moje láska, ale ne domov. Díky tomu, že jsem uměl řeč, vracel jsem se tam stále. Cestování bylo tehdy velmi složité, a především se studenty to bylo velmi náročné. Nebylo ani pojištění a já s deseti studenty sjezdil například celou Sicílii. Ale bylo to krásné a inspirativní.

 

Zaměřujete se ve své tvorbě kromě Česka a Itálie i na jiné země?

V podstatě ne. Ale samozřejmě, když jsem byl například v Bretani, maloval jsem motivy i z této provincie v západní Francii.

 

Kromě obrazů se věnujete rovněž tvorbě malovaného porcelánu. Zřejmě nejrozměrnější vaše díla tvořená touto technikou najdeme v Domě porcelánu v Praze. Co představují?

Dole v průjezdu je pět velkých motivů. Jaro, léto, podzim, zima a konec (2004), v horní části u schodiště pak barevný Italský motiv (2000). Jedná se o největší porcelánový obraz ve střední Evropě, nazvaný Italské capriccio (250x200 cm), který je namalován technikou velmi obtížné barevné podglazurové dekorace a je sestaven z devadesáti šesti kachlí. Návštěvu Domu porcelánu všem doporučuji, mají zde nádherné výrobky a sídlí v Jugoslávské ulici, nedaleko náměstí Míru. Najdete tam i řadu produktů Českého porcelánu právě z Dubí, kde se konají známá tematická sympozia.

 

V jakých dalších veřejně přístupných budovách se můžeme s vaší tvorbou seznámit, ať již s obrazy, keramickými motivy či mozaikami? Vyberte, prosím, pár nejzajímavějších…

Mohu zmínit 3,5 metru velký obraz v Milíně (1979), obrazovou galerii Škodaexportu Praha (1994), rozměrný obraz Svět divadla v technické budově Národního divadla (1983) oceněný stříbrnou medaili u příležitosti výročí 100 let od otevření znovuobnoveného divadla, motiv v Rožnově pod Radhoštěm (1990), Kerimpex Vídeň – obrazovou výzdobu ředitelství (1991) či Litoměřice – Zahradu Čech (1979). Realizací je ale opravdu mnoho.

 

Měl jste, či ještě máte, nějaké vzory v oblasti malířské tvorby?

Ne přímo vzory, ale ctil jsem lidi, kteří ctili tu malbu, řemeslo, ty, kteří poctivě malovali. Preisler, Rada,… To by se muselo jmenovat půl hodiny. Nesnáším lidi, kteří o tom jen hezky mluví, a přitom věci, které dělají, jsou mi naprosto cizí, ježí se mi z nich chlupy.

 

Dokážete říct, kolik děl jste dosud vytvořil?

Spočítané to nemám, jsou jich tisíce. Má díla jsou v Národní galerii v Praze, v Galerii hlavního města Prahy, ve sbírkách dalších českých a moravských galerií. V zahraničí pak ve Francii, Itálii, Anglii, Německu, Dánsku, Rakousku, na Slovensku, v Austrálii, Mexiku, Paraguayi, Nikaragui. Nesmím zapomenout ani na Norsko, kde jsem vytvořil sadu porcelánu pro norskou princeznu. A výstav bylo dobře přes padesát v různých částech Evropy.

 

Často vidím na vašich obrazech nějaké zvíře, ať již koně, osla, kohouta nebo papoušky… Máte nějakého favorita ze zvířecí říše, který se objevuje v dílech nejčastěji?

Ne. Papouška jsem měl doma třicet let, byl to amazoňan kubánský, tak jsem ho maloval. A spolužák měl restauraci U Kohouta, tak jsem mu maloval ty kohouty. K inspiraci stačí někdy maličkost.

 

Vydal se na uměleckou dráhu i některý z vašich potomků?

Syn je grafik, dcera je restaurátorka historických tkanin, snacha je scénická výtvarnice a vnučka Laura je moc nadaná kreslířka. Takže všichni. Říkám, že jsme postižená rodina (smích).

 

Kdybyste se teď měl znovu narodit, jakou cestu byste si vybral?

Jak již zaznělo na začátku rozhovoru, já vlastně neměl jinou možnost, nic jiného mi nezbylo.

 

Máte nějaký nesplněný sen, co se umělecké tvorby týče?

Nic mě nenapadá. Rád bych ještě dál tvořil, ale mám zdegenerované ruce od těžkých kovů a tvořím jen stěží.

 

Čemu se dál rád věnujete?

Celý život jsem zasvětil umělecké tvorbě, tak žádné jiné zábavy nemám. Nebyl na ně čas ani prostor.

 

Pokud jsou mé znalosti správné, dosud jste nikdy nevystavoval u nás v Nepomuku. Co byste řekl na pozvání a výstavu v příštím roce v prostorách nepomucké Městské galerie?

Určitě bych byl moc rád. Už vystavovat nechci, ale poslední výstavu v životě bych rád udělal někde doma, tak proč ne právě v Nepomuku. Třeba to bude zároveň vhodná příležitost i k představení díla mých potomků a zároveň i k setkání s dávnými přáteli.

 

Děkuji za rozhovor i příslib výstavy a k blížícímu se životnímu jubileu přeji jen to nejlepší.

Fotogalerie

Přihlásit se k odběru novinek

 
Pokud najdete chyby, nefunkční odkazy, zastaralé či neúplné údaje, sdělte nám to prosím na e-mail: redakce@nepomuk.cz

© Město Nepomuk, 2018, Design by Beneš & Michl.