MENU

Když je fotografie životní vášní

Rozhovor s profesorem Jindřichem Štreitem. Publikováno v Nepomuckých novinách č. 2/2017.

Text: Karel Baroch

Foto: Pavel Jiran

Lidé spící, sedící doma za stolem, při práci, v hospodě, právě se myjící nebo objímající, nevěsty, faráři, ministranti, pohřební průvod, děti, staří, nemocní, panelová cesta. Fotografie lidí z okraje společnosti. A ještě k tomu pouze dvě barvy, černá a bílá... A přesto tyhle fotky uchvacují diváky na celém světě. Jsou vystavovány v prestižních galeriích. Probíhá i několik jejich výstav současně, jsou vydávány knižně. Co je na těchto černobílých fotkách tak neobyčejného? Je to nejen vysoká profesionalita, ale především prostota, lidskost, protože je fotil člověk se zlatým srdcem, pan Jindřich Štreit. Čtenář záhy pozná, že pan profesor toho příliš nenamluví. Spíše nechává za sebe promlouvat své fotografie.

Jak jste se, pane Štreite, dostal k fotografování a vzpomenete si ještě na svůj první fotoaparát?

K fotografování mne dovedl otec, který sám fotografoval a také dělal snímky. První můj fotoaparát byla německá Welta, kterou jsem koupil od profesora Jana Bukovjana v prvním ročníku na fakultě v Olomouci. 


Vaše tvorba je velmi rozsáhlá. Desítky knih, stovky výstav, tisíce fotografií. Lze vůbec z toho množství vybrat fotografii, které si zvlášť ceníte?

To asi nelze. Mám rád všechny, které se mi povedou. 


Téměř výhradně fotografujete lidi z okraje společnosti. Proč se věnujete právě tomuto tématu? A bylo to vždycky tak?

Bylo to vždycky tak. Soucítím s lidmi na okraji společnosti a mám je rád.


Fotografujete tyto lidi už od šedesátých let. Změnil se za ty roky život této skupiny lidí nějak výrazně? Je dnes lepší?

To není otázka pro mne, ale pro ekonomy a sociology. Záleží na každém z nás. Vše je relativní. Záleží na úhlu pohledu.


Fotografujete lidi nejen na návsích, na polích, při práci, když se baví, ale i v jejich bytech. Jak to, že vám dovolí vejít s fotoaparátem až do svého soukromí?

Protože mi důvěřují. 


Měl jste velké problémy s komunistickým režimem. Nebylo to tím, že měl strach z vašich fotografií, z té reality?

Neměli mé fotografie rádi. Jestli měli strach, to opravdu nemohu posoudit. Spíše šlo o systém. 


Viděl jsem mnoho vašich fotografií a všechny byly černobílé. Proč?

To už se také změnilo. Poslední roky fotografuji digitálně a barva tam je jako nový prvek. Fotografie desaturuji. (desaturace – snížení barevnosti). 


Kdy se vaše fotografie začaly dostávat do povědomí širší veřejnosti?

Řekl bych, že až po sametové revoluci. 


Zcela logicky přišla i mnohá ocenění. Které je vám nejmilejší?

Cením si každého. 


Od počátku devadesátých let učíte na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Přicházíte tedy denně do styku s mladými lidmi. Jací jsou?

Mladí lidé, moji studenti, jsou vzdělaní, chytří, umí jazyky, hodně cestují. Jsou citliví a zajímají se o svět a druhé lidi. Nedám na ně dopustit. 


Žijete se svojí paní v Sovinci. Jak to, že právě tam?

Začal jsem zde učit koncem šedesátých let. Moc se nám tady líbí. Je tu krásně.


Opakovaně jste navštívil Nepomuk. Co vás sem přivádí?

Pozvali mne místní fotografové. Jsou výborní a mají velké cíle. Moc se snaží. Je to skvělá parta. Přivádí mne za nimi krásné přátelství. 


Slyšel jsem, že byste měl mít v Nepomuku výstavu. Kdy by to mělo být?

Předběžně od 24. června 2017. 


Říká se, že ten, kdo má digitální fotoaparát, je už dobrým fotografem. Ale tak to určitě není?

Ne, tak to určitě není. Dobrý fotograf je ten, kdo má dobré srdce. 


Je fotografování drahý koníček? Za kolik se dá pořídit aparát, se kterým už se dají udělat dobré fotky?

Dobré fotografie se dají udělat i levnějším fotoaparátem. Spíš než na kvalitě přístroje záleží na myšlence, s kterou snímek děláte. 


Co byste vzkázal začínajícím fotografům?

Lenin řekl: "Fotografovat, fotografovat, fotografovat."


Švejk říkal, že nejlehčí je fotit nádraží, protože se "nehejbá". Co je ale nejtěžší fotografickou "disciplínou"?

Pokud máte rád fotografii a život, tak není nic těžkého. 


Co by neměla dobrá fotografie postrádat?

Myšlenku.


 Jak se pozná dobrá fotka?

Když vás vezme za srdce. 


Co, pane Štreite, děláte, když zrovna nefotografujete?

Fotografuji, i když nedržím fotoaparát. Stále se dívám na svět přes imaginární hledáček. Stále myslím na to, co vyfotografovat a jak.


Na závěr se vás ještě zeptám, co vám dokáže udělat radost a co vám ji naopak dokáže zkazit?

Radost mi dělá všechno na světě. Miluji život. Nic není tak silné, aby mi mohlo zkazit život a dobrou náladu.


S panem profesorem Jindřichem Štreitem, fotografem známým po celém světě a také s velkým humanistou, jsem se setkal na Zelenohorské poště při výstavě místního Fotoklubu a jsem tomu opravdu rád (autor rozhovoru).

Přihlásit se k odběru novinek

 
Pokud najdete chyby, nefunkční odkazy, zastaralé či neúplné údaje, sdělte nám to prosím na e-mail: redakce@nepomuk.cz

© Město Nepomuk, 2017, Design by Beneš & Michl.